Kolega Ramon by opravdu moc rád provozoval jen malé, docela malé kočičí depozitum….pořád mu to ale někdo kazí…i vlastní rodina.
„Jakub s kamarádem Míšou se šli projít na cyklostezku k lesu, kus za naší vesnicí. Měli v plánu kouknout po houbách a tak. Nejbližší baráky pár set metrů přes pole, pár samot je pak na druhou stranu až u hlavní silnice. Ochočenou kočku (tedy spíš kotě) byste tam nečekali. Nikdy se tam ani žádná nevyskytla a chodíváme tou cestou docela často. Jakub s Míšou ten den ovšem jednu potkali. Šla s nimi, kam se vrtli. Jakub má ovšem zákaz nosit domů další a další koťata. (Nějak se letos urodila…) Tak si čóči moc nevšímali, jen ji přemlouvali, ať jde domů. Někam domů. Pak se ale ozval štěkot. Hluboký štěkot velkých psů. Jakub vzal kotě do náručí. Pak je uviděli – dva vlkodavové, větší a menší. Matka s dcerou, známí útěkáři od nás z vesnice. Holky si vyrazili na výlet a chtěly si hrát. V tu chvíli měl Jakub kotě na hlavě, ale nestačilo to. Zvedl kotě nad hlavu co nejvýš. Nestačilo to. Vlkodav i když si NESTOUPNE na zadní, má hlavu stejně vysoko jako náš Jakub. No byla to prý docela komedie. Vlkodaví děvčata jsou vůči cizím sice spíše ostýchavá až bázlivá, ale kočička byla velké lákadlo pro jejich zvědavost. Takže tančili čtverylku. Dva kroky vzad, dva kroky vpřed – otočka a tak dále. Holky se střídavě bály a zas dorážely. Dokud se nepřiřítila docela vyděšená paní od vlkodavčí dvojky a děvčata si neumravnila. Jakub s Míšou se připlížili domů jak spráskaní psíci a prý jestli bychom si nemohli podívat na to krásné zachráněné kotě, co ho chtěli kousnout dva vlkodavi. Ale nekousli. A už ho kousnout nenecháme. Co se dá dělat.“
