Matěj vlezl do odchytové klece políčené na velmi plodnou mámu kočku. Když už tam byl, tak jsme ho vzali k nám. Byl odrostlé kotě a brzy by se stal otcem dalších členů nežádoucí kočičí komunity v Technologickém parku.
Matěj se bál. Bál se měsíc, bál se 2 měsíce, bylo krásné léto a on byl zavřený v malém pokojíku. Řekla jsem si, že mazlík z něho asi hned tak nebude, tak ať si alespoň užívá života na zahradě a otevřela jsem dveře jeho budoáru.
Jenže to byla chyba. Matěj se bál i venku. Bál se ostatních koček a mladí kocouří frajeři si neodpustili nového bojínka šikanovat. Takže se Matěj bál jít i najíst. Jenže se bál i mě, když jsem ho chtěla chytit a vrátit ho do jeho bezpečného pokojíčku. A bál se tam vrátit sám.
Jednou jsem se probudila ve 2 ráno a nevím proč, jsem se šla podívat na terasu. Seděl tam Matěj, hubený a vysílený. Nechal se vzít do náruče a odnést domů. Nasadili jsme opatrný výživový režim, každé 2 hodiny trošku výživné, lehce stravitelné paštiky pro rekonvalescenty a z hubeňoura Matěje se stával pěkný kocour. Jakmile mu bylo lépe, začal se mě, pro změnu, bát. Nyní bydlí s bandou koťat a je spokojený. Komunikuje se mnou výhradně ve věci krmení. Bojí se totiž jíst s ostatními, tak na mě pokřikuje, abych mu nezapomněla dát privátní misku na nejvyšší plošinu škrabadla. No Matěj…
