Divoška APOLENA se k nám přistěhovala loni v červenci se dvěma malými jarními dětmi a jedním podzimním synem. Syčela, vrčela, nenechala na sebe sáhnout. Jednou v noci protrhla síť v okně a zmizela. Děti nechala v pelíšku. Naštěstí nebyly tak odvážné, aby se vydaly na útěk s maminkou. Nejdříve jsem věřila, že máma kočka zůstala na zabezpečené zahradě, ale nikde jsme ji nenašli, takže bylo zřejmé, že zvládla přelézt i zahradní síťoví. Hledali jsme ji v okolí, věřili jsme, že se vrátí za dětmi. Nenašli jsme ji. Nevrátila se.
Letos v únoru jsme byli upozorněni, že nějaká kočka naříká u trati blízko podchodu. Kočku se nám podařilo chytit. Přivezli jsme ji k nám. Byla hodná, nechala se pohladit i vzít do náruče.
Když jsme její fotografii uveřejnili na fb stránce, ozvala se Apolenina původní krmička s dotazem, zda kočka odchycená u podchodu není Apolena.
Zkoumali jsme fotografie uprchlé kočičí mámy a srovnávali zda černé a rezavé fleky odpovídají těm, které má v kožíšku naše nová kočka. Odpovídaly přesně. Ztracená šelma byla zpátky.
Zdá se, že se jí u nás líbí. Její děti ji nezajímají a ona nezajímá je. Těžko říci, jestli se poznali, ale obě strany se tváří, že spolu nemají nic společného.
Apolena už není divoká šelma. Když má náladu mazlí se jako o život. Ale jinak si drží povýšený odstup.
Věřím, že kdyby měla svého člověka, udělila by mu důvěru v plném rozsahu.
