V létě nám paní z Kánína přivezla mladou hubenou vyděšenou kočičku. Prý se 3 dny schovávala v jejich garáži. Krčila se pořád na stejném místě.
Ráchel si u nás zalezla do pelíšku a ztuhlá strachy. Byla hladová, ale sama si jídlo nevzala. Nabízela jsem jí lahůdky všeho druhu, pokusila jsem se ji krmit. Když mě neodradily rychlé drápaté Rácheliny sekance a přinesla jsem smetánek, kočička si konečně nechala něco vložit do tlamičky. Tak jsme bojovaly několik dní. Ráchel opravdu nikomu nevěřila, pořád čekala, že jí někdo ublíží a bránila se. Muselo se jí stát něco zlého.
Pomaličku se uklidňovala. Začala jíst. Vyrostla. Zesílila. Zkrásněla. A opatrně dala lidem důvěru. Miluje hlazení, mazlení, tulení. Ale pořád je trochu ve střehu. Když má pocit, že něco není v pořádku, okamžitě se ožene drápy. Ale udělala obrovský pokrok.
Moc by jí pomohl vlastní domov a normální lidsko-kočičí soužití.